O knize: 1998 / Varlam Tichonovich Shalamov se narodil ve Vologdě. Syn kněze. Studoval na Právnické fakultě Moskevské státní univerzity v letech 1926–1929. Poprvé byl zatčen za distribuci takzvaného Leninova závěti v roce 1929. Po propuštění v roce 1932 byl znovu zatčen v roce 1937 a strávil 17 let na Kolymě. Po návratu začal v roce 1957 publikovat básně v Yunostu v Moskvě. V jeho očích bylo jakési nepřítomné šílenství nepřítomnosti. Pravděpodobně proto, že v té době psal své „Kolymské příběhy“ a i na svobodě zůstal tam, na Kolymě. Tyto příběhy začaly kolovat z ruky do ruky na psacích strojích v roce 1966 a byly vydány jako samostatné vydání v Londýně v roce 1977. Šalamov byl nucen se této publikace vzdát a jako na protest napsal něco nepochopitelně ponižujícího. Zemřel v pečovatelském domě, aniž by kdy viděl publikování jeho prózy. (V SSSR byla vydána teprve v roce 1987.) Toto je velká „Kolyiada“, která ukazuje brilantní schopnost lidí zachovat si tvář své duše ve světě táborové depersonalizace. Šalamov se stal Pimenem z Gulagu, ale dobro mu nebylo vůbec lhostejné a peklo psal zevnitř a už vůbec ne ze sněhobílé cely Ve třetím díle je poprvé básnické dědictví Šalamova uvedena v nejúplnějším svazku - básně z let 1937–1981.